Rámec

Již z formátu neboli rámce koně, což je poměr výšky těla k jeho délce, lze odhadnout jeho přibližné stáří, pohybové vlastnosti a výkonnost. Rámec hříbat je dán jejich „mohutností“: tvoří vysoký obdélník. Rámec koní arabských lze vyznačit čtvercem, rámec ostatních dospělých koní má podobu nízkého obdélníku.

Koně se tedy během svého růstu prodlužují, běžně jsou o něco delší než vyšší. Vysokonozí koně vynikají rychlostí nebývají však vytrvalí, nižší koníci jsou zase houževnatí a obratněji se pohybují v obtížném terénu.

Měření koně a vážení (hipometrie)

S hipometrií se u koně začíná již v hříběcím věku – chovatel se tak od počátku informuje, jak koníček přirůstá a co svým vzrůstem slibuje (už druhý den po narození hříbě ukáže, jaký kůň z něho bude – staré úsloví).

Určující míry a váha jsou z údobí pěti až šesti let, kdy kůň dosáhl plné všestranné dospělosti. Používají se k ní speciální pásková a hůlková měřidla a kružidla. Nejdůležitější míry jsou výška v kohoutku, obvod hrudníku (vyjadřuje mohutnost koně) a obvod holeně (svědčí o síle kostry).

Hlava

U koní lze usuzovat podle vzezření hlavy a mimiky obličejové části, v níž se odráží nálada i nemoc, temperament i charakter. Tvar hlavy je ukazatelem ušlechtilosti koně: prozradí nám, ke kterému plemenu patří nebo jaký je jeho původ.

Arabští koně – „Alláhův zázrak,“ perla každého chovu, vynikají lehkou, uměřenou hlavou, s široce klenutou mozkovou částí a mohutnými žuchvami kontrastuje úzký nos. Tenká kůže, z pod které plasticky vystupují svaly a cévy, potahuje hlavu a přechází v sametově hebké pysky. Celkovému výrazu dominují velké, jiskrné oči a široce rozevřené, citlivé nozdry s jemným pohyblivým chřípím.

Pro těžké tahouny je příznačná velká, hrubá hlava s masitými pysky a tlustými okraji nozder.
Za chodu se hlava pohybuje (rytmicky) a jako kyvadlo vyvažuje mohutné tělo.

Oči

Koňské oči mají většinou hnědou barvu, setkáme se však i s okem světlehnědým (sokolím nebo jestřábím), šedomodrým (skleněným nebo rybím) – takovému koni se potom říká jádrooký), u světlých koní a u albínů se vyskytuje i oko černé. Oči koní jsou hluboké a výrazné, obrážejí povahové rysy, nálady, stavy i proměny.

Uši

Pohyblivé uši jsou pro koně též důležitým signálním dorozumívacím prostředkem – podle jejich polohy lze soudit, v jakém je kůň rozpoložení a k čemu se chystá.

Krk

Tvar krku, jeho délka, síla a nasazení – to vše ovlivňuje pohybové a jízdní vlastnosti koně.

Hřbet

Hřbet jezdeckého koně by neměl být příliš tvrdý (sportovní výkony předpokládají pevnost a pružnost) ani krátký (zejména skokani se musí nad překážkou pořádně natáhnout). Koně, jejichž hřbet je vyhrben (tzv. kapří, neboť obrysem připomíná rybu), se pro jezdce nehodí, používají se proto často jako soumaři k nošení nákladů. Měkký až proláklý hřbet je příznačný spíš pro vysloužilé koně.

Bedra, záď

Jestliže linie hřbetu plynule přechází v krátká bedra a záď, říká se o koni, že je „dobře vázaný“ nebo „uzavřen“. Záď, odkud vychází hnací pohyb, může být různě uzpůsobena a tvarována: rovná je u rychlých dostihových koní, tažní chladnokrevníci mají záď skloněnou, sraženou. Těžcí koně mají při pohledu zezadu záď velkou a širokou štěpenou na masivní svalnaté poloviny, záď lehčích koní je spíše oválná nebo do tvaru stříšky.

Ocas

Hustý svazek tvrdých a ostrých žíní slouží koni při skoku a cvalu jako „kormidlo“, v klidu k odhánění dotěrného hmyzu. Živě rostou jako vlasy, ocas se prodlužuje a houstne – koním se proto musí přistřihávat a protrhávat.

Hrudník

Také hrudník koně mnohé prozradí – dokonce i špatného chovatele – je-li hloubka hrudníku (což je vzdálenost kohoutku a hrudní kosti) příliš malá, svědčí to o nevhodném chovu nebo o přešlechtění. Hrudník tažných koní je široký a válcovitý – tahouni potřebují při své pomalé, těžké práci zhluboka dýchat, mají proto žebra náležitě vyklenutá do stran. Prudký běh dostihových koní zase vyvolá zrychlený dech, při kterém jsou využity hlavně zadní laloky plic. Poslední žebra jsou proto co možná pohyblivá a výrazně klenutá dozadu, nikoli do stran – rychlost vyžaduje štíhlý trup.

Břicho

Břicho, chráněné pouze svaly, ukrývá orgány trávicí soustavy. Jeho velikost je dána plemenem, krmením a pohybem.

Slabiny, choulostivé a lechtivé místo, jsou patrné zejména u podvyživených a sedřených koní, doslova propadají v tzv. hladové jámy.

Přední končetina

Ačkoli přední končetiny koně a ruce člověka si vůbec nejsou podobny, mají téměř stejnou stavbu. Kloub, kterému většina lidí mylně říká koleno, je ve skutečnosti zápěstí, a tzv. holeň zase záprstí. Nesprávné výrazy se však natolik vžily, že je běžně používají i chovatelé.

Záprstí koně (holeň) je snad jediná část, která koním téměř neroste do délky – je stejně dlouhé u hříběte jako u dospělého koně.

Kopyto

Kopyto (odpovídá lidskému nehtu) se u koně vyvinulo v elastické pouzdro, které se skládá z chodidla a rohových stěn. Do něho je vsunut poslední článek prstu, napevno srosten s „botičkou“. Kopyto se vyznačuje pružností a odolností, nesou ohromnou váhu – při došlápnutí se roztáhnou o 3 až 5 milimetrů, nárazy tlumí měkčí „střelka“.

Kůň nemá všechna kopyta stejná, kovář pro něj musí zhotovovat dvojí podkovy: zadní kopyta jsou užší, srdčitá, přední naopak širší, zaokrouhlená a také nižší, jakoby sešlápnutá.

Kůže a srst

Zevní ochranu těla koně tvoří kůže. Obsahuje citlivá čidla (receptory), které koně informují o podnětech přicházejících z vnějšího prostředí – reagují na změny teploty vzduchu, na bolest či poranění. A nejen to: kůží organismus dýchá a v potu vylučuje nepotřebné či škodlivé látky.

Kůže je porostlá krátkou přiléhavou srstí, jemnými chlopky rostoucími většinou ve směru pohybu, od hlavy k zádi. Výjimku tvoří tzv. chlupové víry. U každého koně se vytvářejí ještě před narozením. Zkušení chovatelé z nich dokážou odvodit ledacos o vlastnostech a pohybových schopnostech. Temperamentního koně prozrazuje čelní růžicový vír ležící nad spojničí očí, vír posunutý dolů mají naopak koně flegmatičtí. Krční chlupové víry jsou zahrnuté do tvaru turecké šavle – jsou-li dlouhé a pěkně rozčísnuté, označují poddajný krk, vhodný pro vedení za jízdy. Drobné a početné víry na prsou koně nevzbuzují u jezdců důvěru – mívá je kůň, jehož krok je drobivý, jízda na něm není příjemná. Protáhlý vír někdy zdobí slabiny – čím víc je roztažen, tím lehčí a vydatnější pohyb zádě lze předpokládat.

Srst koní, obdobně jako u jiných zvířat, se skládá z dvojích chlupů – z podsady a z pesíku. Srst se koním mění také podle ročního období.

Méně ušlechtilým plemenům mohou na tvářích narůst tzv. licousy. Obrovití clydesdalové, shirští a jiní chladnokrevnícizase vzbuzují dojem, že si vyšlapují ve velkých chlupatých bačkorách: na zadní straně holeně jim rostou dlouhé rousy.

Pás ostrých žínitých chlupů tvoří hřívu, kštici a ocas. A v neposlední řadě: nepřehlédněte, že kolem hlavy každého koně – na pyskách, nozdrách a víčkách – ční dlouhé, jemné chloupky. Mají velice důležitou funkci: tvoří hmatová tykadla.

Kaštánky, ostruha

Na končetinách koní se nacházejí zvláštní útvary podobající se nášlapným polštářkům na tlapkách psů a koček. Zřejmě nejde jen o podobu: zoologové se domnívají, že tyto tzv. kaštánky jsou „památkou“ na prakoně, kteří měli, podobně jako šelmy, prstů více a stejně jako ony našlapovali na měkké polštářky chodidel. Nenajdete dva koně, kteří by měli velikost a povrchovou kresbu (rýhování) kaštánků stejné! Tedy něco podobného, jako u polštářků lidských palců…

Věk koně

Kůň se průměrně dožívá 20 – 25 let, jsou ale i výjimky. Chovatelé u koní rozlišují trojí dospělost: v 9-12 měsících dosahuje tzv. pohlavní dospělosti, ve 3 – 4 ltech chovné dospělosti (nejdříve v tomto věku je zařazován do chovu), v 5 – 7 letech dospělosti tělesné (jeho růst je všestranně dovršen).