Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na rozdíl od člověka, který má jediný ze živých tvorů možnost mluvit, zvířata, nebo-li ?němé tváře? se dorozumívají množstvím nejrůznějších zvuků, postojů, gest a mimiky. Platí to i o koních. Známe asi padesát způsobů, které koně používají při vzájemné komunikaci, od hlasových projevů až po projevy mimické a pohybové. Koně se mezi sebou dorozumívají především posunky, které se utvářely po tisíce let vývoje. Mají je silně vžité a každý člen stáda si je rychle osvojí a jednoznačně jim rozumí. K dorozumívání také používají různé pohyby, tichá gesta a výrazy pro nás téměř nepostřehnutelné. I nepatrný pohyb má svůj význam. Mimickým svalstvem dokáží koně stáhnout svoji tvář do rozličných grimas ? dělají na sebe různé ?obličeje? a sdělují si tímto způsobem třeba nabídku či pozdrav, vyjadřují překvapení, podřízenost, hrozbu či říji (tzv. ?říjný obličej? u klisen).

Koně jsou také známí tím, že se vyjadřují ušima, chovatelé tomu říkají, že "mluví ušima". Poloha boltců přesně vyjadřuje náladu a rozpoložení koně (podobně jako u koček či psů). Uši stažené dozadu vyjadřují podrážděnost a útočnost. Jsou-li uši vzpřímené, rovné, je kůň v klidu. Uši namířené dopředu prozrazují pozornost a zvědavost. Vše je navíc doprovázeno mimikou a grimasami.
Dále se koně mezi sebou zřejmě dorozumívají i tichými a pro člověka záhadnými signály (podobný jev známe u ptáků). Lze to především vypozorovat tehdy, když kůň za rychlého cvalu v čele stáda náhle změní směr a téměř ve stejný okamžik totéž udělají i ostatní koně ve stádu, ovšem ne jeden po druhém, ale všichni najednou. Jak je vyslán a zachycen podnět k bleskurychlé "hromadné reakci", nikdo neví.

Smysly koní
Koně mají výborné smyslové vnímání. Řídí se především čichem a sluchem, které nahrazují určité zrakové nedostatky (ostrost vidění a schopnost rozlišovat barvy jsou zřejmě omezené). Dále pak hmat a chuť.

Čich
Čich je nejdůležitějším smyslem koní pro orientaci i pro vzájemné dorozumívání. Kůň rozeznává pachy či vůně na vzdálenost několika desítek metrů. Čichem se orientuje ve tmě, v mlze, v hustém lese? Pokud může, snaží se pohybovat proti větru, aby mohl nasávat důležité pachové stopy a informace.
Čich koně varuje před ohrožením či nebezpečím. Čichem se novorozené hříbě seznamuje se svou matkou, svůj pach si vzájemně zapamatují a pak se bezpečně najdou i v tom největším stádě.
Podle pachu těla a trusu rozeznává také vedoucí hřebec jednotlivé členy svého stáda. Přibude-li ve stádě nový člen, zpočátku se očichá s ostatními vzájemným dotykem nozder. Každý kůň má svůj vlastní pach a některým nemusí zrovna "vonět". Pach také slouží jako "neviditelná pošta", která přenáší informace o momentálním psychickém stavu či rozpoložení koně. Když je kůň nervózní nebo má strach začne se potit, druzí to ucítí, zaregistrují napětí či hrozící nebezpečí a okamžitě zpozorní. Stejným pachovým způsobem také kůň pozná, když se ho bojí člověk (i vy se ve strachu mírně potíte).
Má-li se kůň s něčím seznámit, ať je to návštěvník, jezdec, či sedlo nebo deka, musí vše důkladně očichat, teprve potom přestane být nedůvěřivý. Jistě to znáte z vlastní zkušenosti, když přijdete ke koni, natáhne k vám svou hlavu, někdy navíc poodhrne vrchní pysk?, většina lidí reaguje právě s pocitem strachu. Kůň nemá rád aromatické vůně (parfémy), nebo lidi, kteří bezprostředně u něj kouří. Pro koně se jedná o nepříjemně pronikavé pachy, které mu znemožňují vnímat přirozené pachové signály.
Koně (zejména hřebci) jsou navíc vybaveni tzv. Jacobsonovým ? čichochuťovým orgánem. Zvlášť pečlivě zkoumají co nasáli citlivou sliznicí nosohltanu, vysoko zdvihnou hlavu a ohrnou horní pysk ("flémují"), tím vnímají nasátý pach.

Sluch
Koňský sluch se vyznačuje velikou jemností a citlivostí. Vnímá na velikou vzdálenost i tiché šelesty. Veliký hluk na něj působí asi stejně jako na člověka "naplno" puštěné rádio. Hlasitost ho vyleká tak, že mu srdce tepe až třikrát rychleji než v klidu. Citlivost na hluk se však dá natrénovat a za čas si kůň zvykne i na povyk lidí, nebo městský dopravní ruch, který pak vnímá pouze jako zvukovou kulisu.
Koňské uši jsou uzpůsobeny tak, že zachycují zvukové vlny ze všech stran. Boltce jsou pohyblivé a kůň je podle přicházejícího zvuku natáčí. A to i každé ucho nezávisle jiným směrem. Někdy, když si není jistý, si dokonce pomůže tím, že frkne a ozvěna odraženého zvuku ho dále informuje. Velice dobře rozlišují a dlouho si pamatují intonaci hlasu. Svého pána poznají podle hlasu i kroku. Moudrý chovatel na koně nekřičí, mluví s ním přátelsky a potichu. Kůň si pamatuje i jednotlivá slova a dokáže si je spojit s určitou činností (vytvoří si tzv. podmíněné reflexy).
K sluchovému vnímání neodmyslitelně patří i hlasové projevy koní. Nejčastěji se ozývají svým známým řehtáním a frkáním či kvičením. Každý ze zvukových projevů má několik podob a významů. Řehtání může být ostré a silné, když jím hřebec volá, nebo měkké a tiché, když klisna zdraví hříbě. Lidé zabývající se hlasovými projevy koní, hovoří o řadě několika set zvuků s různým významem.

Zrak
Oči koně jsou posazeny tak, aby viděl do stran a z velké části i dozadu, kdy slouží pro zevrubnou orientaci. Zorné pole koně obsáhne téměř třistašedesátistupňové panorama, přičemž zachycuje pro koně důležité prvky, především pohyb v jeho okolí. Obraz, který kůň vidí není plastický, ale plochý. Čočka v oku koně není pružná a sítnice je zakřivena (čočka lidského oka přizpůsobuje svoji tloušťku vzdálenosti pozorovaného předmětu, a tím mění ohniskovou délku ? obraz dopadá na pravidelně vyklenutou sítnici), pro pasoucí se zvíře to má výhodu: kůň, který se se skloněnou hlavou pase, vidí ostře co má těsně před sebou, ale i blízké a vzdálené předměty ve svém okolí. Kůň zaostřuje své vidění především tím, že mění polohu hlavy ? zvedá ji, sklání a natáčí. Koně zaznamenávají především to, co se pohybuje. Pohyb naruší vnímavý, plochý obraz a vzbudí tak pozornost. Postřehnou i nepatrné chvění, např. listu, stejně jako pohybující se předměty ve vzdálenosti i několika set metrů. Lekavým koním se musejí na oči nasazovat zvláštní "klapky" (stínidla), které jim brání vidět do stran, aby se zbytečně neplašili.
Barvy sice kůň rozeznává, ale patrně jen podle jejich šedivých tónů, má omezenou schopnost barevného vidění.

Hmat
Kůň si potřebuje každou věc nejen očichat a prohlédnout, ale také ohmatat. Nejlépe citlivým horním pyskem nebo prstem. Ale pozor, až si na vás bude chtít kůň "sáhnout", prst u koně je dolní část končetiny s kopytem! Možná si to nemyslíte, ale koně mají v předních nohou dobrý hmat. Například ve tmě nohou zkoumají terén, pod sněhem cítí zavátou silnici, nohou si vyhrabávají ze sněhu i zaváté drny trávy. Ale zvláště citlivý má kůň horní pysk. Slouží jim k prověření každé potravy, předmětů a často jím "ohmatávají" i člověka. Pysky se dotýkají také vzájemně mezi sebou a vyjadřují důvěrný vztah mezi hřebcem a klisnou nebo klisnou a hříbětem. Jemná svalová vlákna pysku koním umožňují zvednout ze země i drobné předměty. Navíc jsou pysky koní porostlé dlouhými hmatovými chlupy.
Hmatová čidla, která přijímají informace dotykem jsou samozřejmě rozmístěná v kůži na celém těle. Vnímají vjemy příjemné, jako je pohlazení, nebo nepříjemné, jako je bolest při šlehnutí bičíkem či poranění.

Chuť
Koně jsou proslulí vytříbenou chutí. Poznají a odmítají závadnou či nečistou potravu a spíše by zůstali žízniví, než aby se napili špinavé či zkažené vody. Při pastvě se vyhýbají škodlivým či jedovatým bylinám, nejprve je zřejmě odradí hořká chuť, pak už si to pamatují.

Na neznámém člověku nás většinou upoutá nejdříve jeho obličej, z jeho výrazu se snažíme během rozhovoru odhadnout celkovou povahu. U koní je to obdobné. Z jejich výrazu, mimiky v obličejové části a postavení hlavy se odráží nálada i nemoc, temperament i charakter, strach či radost.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář