Chovatelé mluvili o barvách a tónech a vyjadřovali přitom svůj cit. Vynalézavost v názvech tak vypovídá nejen o koních, ale i o lidech a jejich vzájemných vztazích. S oblibou dávali svým koním jména podle zbarvení, jako např. Ryzáček, Strakáč, Havránek ...
Barvy
Zbarvení koní má omezenou škálu možností. I když z několika základních barev a jejich odstínů vznikla křížením a šlechtěním bohatá škála kombinací.
Zařadit koně přesně podle barevného vzezření dokáže jen odborník. Celé věky vymýšleli zkušení koňaři, formani a sedláci vhodná pojmenování, přičemž porovnávali a spojovali barvu s vlastnostmi zvířete.
Celé generace se tvrdilo, že bílí koně jsou hodní a spolehliví a naopak černí koně jsou zlí a zákeřní. Bělouš byl vždycky hrdinou pohádek a pověstí. Bělouše sedlali králové a šlechta. S černými koňmi naopak jezdili dobrodruzi, církev nebo pohřby.
Chovatelé mluvili o barvách a tónech a vyjadřovali přitom svůj cit. Vynalézavost v názvech tak vypovídá nejen o koních, ale i o lidech a jejich vzájemných vztazích. S oblibou dávali svým koním jména podle zbarvení, jako např. Ryzáček, Strakáč, Havránek ...
I přesto, že mezi koňmi najdeme nejvíce hnědáků, není to jejich původní barva.
Plaváci
Nejstarší a originální zbarvení je samozřejmě divokých koní a to je plavé. Plaváci téměř dokonale splývali se svým přirozeným okolím, což byly stepi a písčité polopouště. Podle zabarvení prostředí, ve kterém divocí koně žili (pouště byly žlutooranžové, stepi spíše šedozelené), se u plaváků vyvinula celá řada odstínů a u mnoha koní se zachovaly dodnes. Plaváci mají dodnes žlutavou nebo šedavou srst, černou hřívu, ocas a spodky končetin. Typický je pro ně tmavý pruh táhnoucí se od kohoutku až ke kořeni ocasu. U některých plaváků se vyskytuje i tzv. "oslí kříž" (tmavší pruh na plecích) a kroužkování na končetinách.
Hnědáci
Barva hnědáků existuje rovněž v mnoha odstínech. Kromě základního typu rozlišují chovatelé hnědáky světlé a tmavé (silné přimísení černých chlupů do základní hnědi), černé (jsou černí pouze v okolí nozder, očí a ve slabinách a na prsou prosvítají hnědé chlupy) ? pokud mají v těchto místech srst našedlou, jde o srnčí hnědáky.
Ryzáci
Ryzáci jsou koně s rezavým zbarvením srsti. Hýří také mnoha odstíny od křiklavě oranžově červené přes tmavě rudou až po téměř černou. Starým chovatelům připomínali lišku, také se jim říkalo "fuksy", podle německého der Fuchs ? liška. Ryzáci jsou pro své jemné zbarvení velmi oblíbeni, přispívají k tomu i časté odznaky (bílé skvrny), které je zdobí na hlavě a nohách. Občas se u některých "fuks" objeví zvláštní tmavé skvrny na krku nebo zádi (poprvé byly popsány u slavného dostihového koně ryzáka Eclipse) a podle něj také dostaly název Eclipsovy. Žíně hřívy, ocasu a spodky končetin nesmí být nikdy u ryzáků černé.
Bělouši
Mohlo by se zdát, že nejjednodušší rozlišení bude u barvy bílé. Ale právě rozdělování běloušů je nejsložitější. Všichni šimlové (jak se jim běžně říká podle německého der Schimmel ? plíseň - "koně plesniví") nejsou zdaleka čistě bílí. Jsou bohatě odstínění podle příměsí žluté, hnědé nebo černé srsti s jejich kombinací a rozmístěním. Červený bělouš je bílý kůň s ryzou hlavou, žíněmi a končetinami. Jiní jsou hnědí bělouši, tělo mají bílé, jen hlavu hnědou, žíně a nohy jsou černé. Mourkové (varianta v černém) a bělouši černí ? černá srst pokrývá celé tělo a je pouze bílými chlupy promísena. A bělouši rozlišovací podle tmavých odznaků: tečkovaní ? po těle mají rozesety drobné skvrnky ? žluté, červené, šedé, černé nebo smíšené.
A ne všichni bělouši se rodí bílí. Proto se také dělí do dvou skupin. První tvoří tzv. vybělující. Jejich hříbata přicházejí na svět černá nebo tmavá, teprve s přibývajícím věkem se začínají od hlavy vybělovat. Až dospělí koně jsou převážně nebo zcela bílí. Druhá skupina jsou koně, kteří se jako bělouši už rodí, ale s tmavou hlavou, žíněmi a spodky končetin a toto zbarvení jim zůstává již celý život. Jsou tzv. nevybělující (vybělují jen zčásti).
Vraníci
Jsou to koně černí až démonicky krásní. Jejich barva dlouho uváděla lidi v omyl a panovaly pověry, že mají zlou povahu a přinášejí neštěstí. Černá srst vraníka bývá jen občas doplněna bílými odznaky na hlavě a končetinách. Černá srst vyžaduje pečlivé ošetřování nejen proto, že je na ní vidět ihned prach, ale i proto, že je krátká, jemná a kůže pod ní je choulostivá.
Žluťáci
Mají zvláštní zbarvení. Srst mají po celém těle tmavě nebo světle žlutou, pouze žíně jsou smetanově bílé.
Strakoši
Jsou známí jako koně Indiánů. Velmi často se toto typické zbarvení vyskytuje také u poníků. Po celém těle mají rozhozeny velké bílé skvrny. Podle tmavého podkladu se dělí na strakoše červené, hnědé a černé.
A aby kombinacím ještě nebylo konec, vyskytují se u koní na základním zabarvení různé kresby ? třeba na bércích ve tvaru parohů, grošování, prokvetlost či vločkování.
Odznaky
Bílým skvrnám na hlavě a "punčoškách" na nohou se říká vrozené odznaky. Nenajdete dva koně, kteří by měli odznaky stejně velké, stejně tvarované či rozmístěné. Pozorováním jejich výskytu dospěli chovatelé k řadě zkušeností. Bílé končetiny jsou údajně choulostivější na různá onemocnění či poranění, světlá kopyta nejsou odolná.
Všeobecně jsou odznaky důležitým identifikačním prvkem v evidenci koní. Popisování vrozených odznaků má svá přesně stanovená pravidla a zpravidla již několik dní po narození je hříbě chovatelem pečlivě popsáno. Tato charakteristika se s koněm nese celý jeho život