Zkušení chovatelé pohledem na koně dovedou vyčíst, ke kterému plemeni kůň patří, zda se hodí spíše k tahu nebo lépe k jízdě, zda před nimi stojí spíše vytrvalec či neporazitelný letoun, jaký je jeho zdravotní stav, kondice, jakou lze očekávat výkonnost apod.
Proto se v chovatelských záznamech charakteristika koně dokládá podrobným popisem exteriéru.
Rámec
Již z formátu neboli rámce koně, což je poměr výšky těla k jeho délce, chovatel dokáže odhadnout jeho přibližné stáří, výkonnost a pohybové vlastnosti. Rámec hříbat je dán jejich "nohatostí" čímž tvoří vysoký obdélník. Rámec koní arabských lze charakterizovat jako čtvercový (výška a délka se shoduje) a rámec ostatních dospělých koní má podobu nízkého obdélníku (delší než vyšší).
Koně se tedy věkem, během svého růstu od hříběte po dospělého jedince prodlužují, běžně jsou o něco delší než vyšší. Výjimkou však nejsou ani vysokonozí koně, kteří vynikají rychlostí, ale nebývají vytrvalí. Nižší koníci jsou zase houževnatí a obratněji se pohybují v obtížném terénu.
Měření a vážení
S měřením a vážením (hypsometrií) se u koní začíná již od hříběte ? chovatel se od počátku informuje, jak koníček prospívá, jak přirůstá a co svými proporcemi slibuje. Staré úsloví říká, že "už druhý den po narození hříbě ukáže, jaký kůň z něho bude".
Určující míry a váha koně jsou z období pěti až šesti let, kdy kůň dosáhne plné a všestranné dospělosti. Obzvlášť pečlivá a důkladná hipometrie se provádí na výstavách a přehlídkách, při zápisech do plemenných knih a zařazení hřebce či klisny do chovu. Používají se k ní speciální pásková a hůlková měřidla a kružidla. Nejdůležitější míry jsou výška v kohoutku, obvod hrudníku, který vyjadřuje mohutnost koně a obvod holeně, který svědčí o síle kostry. Nejmenší koníci, kteří se dnes na světě chovají, měří kolem 34 centimetrů, shirští hřebci naopak dosahují výšky až 190 centimetrů v kohoutku. Koně, které běžně chováme u nás, měří 160 -170 centimetrů a váží 500-560 kilogramů.
Stavba těla
Při podrobné charakteristice se tělo koně rozděluje na řadu částí, podle jejichž určitých tvarů, proporcí a detailů odhadují chovatelé desítky vlastností, předností ale i vad. Hlava, oči, uši, krk, hřbet, bedra, záď, ocas, břicho, hrudník, přední a zadní končetiny, kopyto, kůže a srst, kaštánky, ostruha, ale i barvy, odznaky atd. To vše je součástí popisu těla koně, které se dále dělí na více než padesát jednotlivých částí. Např. krajina hrdelní, brada, kštice, rýha krkavičná, bedra, předkolenní řasa, bérce, spěnka, slabina, podžebří, patka kopyta, předloktí, dolní okraj krku? atd. Se všemi těmito "částmi" se postupně seznámíme v příštím vydání Planety zvířat.
Povíme si třeba o tom, že kůň nemá všechna kopyta stejná, že končetiny koní a lidské jsou si stavbou hodně podobné, co všechno nám o koni napoví uši, že ocas koni slouží při skoku a cvalu jako "kormidlo" a třeba že se na končetinách koní nacházejí zvláštní útvary podobající se polštářkům na tlapkách psů a koček.