Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na neznámém člověku nás zpravidla upoutá nejdříve obličej, z jehož výrazu se snažíme odhadnout povahu, náladu a stav mysli. U koní je to obdobné. Na vzezření hlavy a mimice obličeje se odráží nálada, nemoc, temperament ale i charakter. Tvar hlavy je ukazatelem ušlechtilosti koně, prozradí ke kterému plemeni patří nebo jaký je jeho původ. Součástí celkového výrazu hlavy jsou také uši a oči, které nejsou také zdaleka stejné. Ale také stavba celého těla a jednotlivé části nám mnoho napoví nejen o vzhledu, ale také o vlastnostech a předpokladech koně. Z pozorování mnoha chovatelských generací vznikla odborná hantýrka, soubor názvů a přirovnání, kterým laik často jen stěží rozumí a my se některým těmto výrazům budeme postupně věnovat.

Hlava
Hlava je ukazatelem ušlechtilosti a prozradí nám jaký je jeho původ, každé plemeno je typické svým tvarem a nesením. Tvary (typy) koňských hlav se rozlišují například: rovná, štičí, poloklabosová, ovčí, klabosová, klínovitá, volská nebo babská.
Arabští koně ? perly každého chovu, vynikají lehkou, uměřenou hlavou s široce klenutou mozkovou částí, s mohutnými žuchvami kontrastuje úzký nos. Celkovému výrazu dominují velké, jiskrné oči a široce rozevřené citlivé nozdry.
Pro těžké tahouny je typická velká, hrubá hlava s masitými pysky, která se za chodu rytmicky pohybuje jako kyvadlo a vyvažuje mohutné tělo. Z výrazu obličeje se dá snadno uhodnout, že tyto pomalé kolosy jen tak něco nevyvede z míry, jsou klidní a v práci poslušní.
Takto by se daly charakterizovat dvě typově odlišné hlavy koní, které od sebe rozpozná na první pohled i laik.

Oči
Oči koní jsou hluboké a výrazné, odrážejí povahové vlastnosti, nálady, stavy i změny. Mají většinou temně hnědou barvu, můžeme se ale setkat také s okem světlehnědým ("sokolím" nebo "jestřábím"), šedomodrým ("skleněným" nebo "rybím") takovému koni se říká "jádrooký", u světlých koní nebo albínů se vyskytuje také oko červené.

Uši
Ani uši nemají všichni koně stejné. Protože tvarem někdy připomínají uši jiných zvířat, dostaly samozřejmě také různá pojmenování (přirovnání), jako např. myší či zaječí, prasečí nebo kravské. Názory o tom, co který tvar koňských uší znamená, se ovšem postupem času proměňovaly. Například staří Arabové si cenili uší, jejichž špičky se dotýkaly, což byla známka koní udatných a bojovných. Evropští jezdci v době baroka dávali přednost koním kteří měli uši krátké, dokonce jim je zastřihovali (kupírovali).

Pro koně jsou pohyblivé uši ale především důležitým signálním dorozumívacím prostředkem, podle jejichž polohy lze odhadnout, v jakém je kůň momentálním rozpoložení, k čemu se zrovna chystá nebo jestli jen zpozorněl kvůli nějakému zvuku.

Krk
Tvar krku, jeho délka, síla a nasazení ? to vše ovlivňuje pohybové a jízdní vlastnosti koně. Ladná křivka krku dodává klisnám jemnosti, svalnatá šíje hřebců vzbuzuje majestátný dojem. Elegantně se nesoucí arabští koně s vysoko klenutými šíjemi připomínají hejno labutí ? jejich krky proto dostaly pojmenování "labutí". Jsou poddajnější, koně lze snadněji ovládat a jezdci si je pochvalují. Méně oblíbený je např. krk tzv. "jelení", je prohnutý s hlavou obrácenou vzhůru k obloze. Říká se jim proto "hvězdáři". Koně pro dostihové dráhy se vyznačují krky nízko nasazenými a rovnými, lépe se uplatní v rychlém běhu, kdy se celé tělo natahuje dopředu. Pro slavnostní přehlídky či do kočárových spřežení byly odedávna vyhledáváni impozantní koně s vysoko nasazenými krky, vznešenými kroky a hrdě nesoucími hlavami.

Hřbet
Hřbet jezdeckého koně by neměl být příliš tvrdý (sportovní výkony předpokládají pevnost a pružnost) ani krátký (zejména skokani se musí nad překážkou pořádně natáhnout). Koně jejichž hřbet je vyhrben (tzv. kapří), se pro jezdce nehodí, používají se proto často jako soumaři k nošení nákladů. Měkký až proláklý hřbet je typický spíš pro vysloužilé koně.

Bedra, záď
Jestliže linie hřbetu plynule přechází v krátká bedra a záď, říká se o koni, že je "dobře vázán" nebo "uzavřen". Záď, odkud vychází hnací pohyb, může být různě uzpůsobena a tvarována: rovná je u rychlých dostihových koní, tažní chladnokrevníci mají záď skloněnou, sraženou. Těžcí koně mají při pohledu zezadu záď velkou a širokou, štěpenou na masivní svalnaté poloviny, záď lehčích koní je spíše oválná nebo do tvaru stříšky.

Ocas
Hustý svazek tvrdých a ostrých žíní slouží koni při skoku a cvalu jako "kormidlo" a v klidu k odhánění dotěrného hmyzu. Žíně rostou jako vlasy, ocas se prodlužuje a houstne ? koním se proto musí přistříhávat a protrhávat.
Hrdí a temperamentní koně nosí oháňku vysoko zdviženou, která jim za běhu vlaje. Příliš svěšená oháňka nikdy nesvědčí o bujnosti a zdraví, naopak ? o koni flegmatickém či nemocném. S ochable visící oháňkou, tzv. "beraní" (může se projevit porucha hybných nervů a svalů). Šikmo nesenému ocasu se říká "praporek", silně prořídlému "myší" a ocasu, který se odshora dolů zužuje "bažantí".

Hrudník
Také hrudník koně mnohé prozradí ? dokonce i špatného chovatele: je-li hloubka hrudníku (což je vzdálenost kohoutku a hrudní kosti) příliš malá, svědčí to o nevhodném odchovu nebo o přešlechtění. Hrudník tažných koní je široký a válcovitý ? tahouni potřebují při své pomalé, těžké práci zhluboka dýchat, mají proto žebra náležitě vyklenutá do stran. Prudký běh zase vyvolá u dostihových koní rychlý dech, při kterém jsou využity hlavně zadní laloky plic. Poslední žebra jsou proto pohyblivá a výrazně klenutá dozadu, ne však do stran ? rychlost vyžaduje štíhlý trup.

Břicho
Břicho je chráněné pouze svaly, ukrývá orgány trávicí soustavy. Jeho velikost je dána plemenem, krmením a pohybem. Závodní koně v plném tréninku, s přísně vyváženými krmnými dávkami, mají břicha útlá, někdy až vtažená.
Slabiny, choulostivé a lechtivé místo, jsou patrné zejména u podvyživených a sedřených koní, doslova propadlí v tzv. hladové jámy.

Přední končetina
I přes to, že přední končetiny koně a ruce člověka si nejsou vůbec podobné, mají téměř stejnou stavbu. Kloub, kterému většina lidí mylně říká koleno, je ve skutečnosti zápěstí, a tzv. holeň zase záprstí (klouby prstu, záprstí, zápěstí, předloktí, kloub loketní, předrámí, kloub ramenní a lopatka). Nesprávné pojmenování se však natolik vžilo, že je běžně používají i chovatelé. Záprstí koně (holeň) je snad jediná část, která koním téměř neroste do délky ? je stejně dlouhé u hříběte jako u dospělého koně.

Zadní končetina
Zadní končetina svou stavbou obdobně odpovídá lidské noze ? vypadá sice také úplně jinak, ale skládá se ze stejných částí (klouby prstu, nárt, kloub hleznový, bérec, koleno, stehno, kloub kyčelní a pánev).

Kopyto
Kopyto (odpovídá lidskému nehtu) se u koně vyvinulo v elastické pouzdro, které se skládá z chodidla a rohových stěn. Do něho je vsunut poslední článek prstu, napevno srostl s "botičkou". Kopyta se vyznačují pružností a odolností, nesou ohromnou váhu ? při došlápnutí se roztáhnou o 3 až 5 milimetrů, nárazy tlumí měkčí střelka.
Kůň nemá všechna kopyta stejná a kovář pro ně musí zhotovit dvojí podkovy: zadní kopyta jsou užší, srdčitá. Přední jsou širší, zaokrouhlená a nižší, jakoby "sešlápnutá".

Kůže a srst
Zevní ochrana těla koně tvoří kůže. Obsahuje citlivá čidla (receptory), které koně informují o podnětech přicházejících z vnějšího prostředí ? reagují na změny teploty vzduchu, na bolest či poranění. A nejen to, kůží organismus dýchá a v potu vylučuje nepotřebné či škodlivé látky.
Kůže je porostlá krátkou přiléhavou srstí, jemnými chlupy rostoucími většinou ve směru pohybu, od hlavy k zádi. Výjimku tvoří tzv. chlupové víry. U každého koně se vytvářejí ještě před narozením. Mají zřejmě vztah k určitým svalovým skupinám, protože u všech koní se vyskytují na stejných místech, liší se jen polohou a tvarem. A právě z nich dovedou zkušení chovatelé ledacos odvodit o vlastnostech a pohybových schopnostech koní.
Temperamentního koně prozrazuje čelní růžicový vír nad spojnicí očí. Vír posunutý směrem dolů mají naopak koně flegmatičtí. Krční chlupové víry jsou zahnuté do tvaru turecké šavle, jsou-li dlouhé a pěkně "rozčísnuté", označují poddajný krk, vhodný pro vedení za jízdy. Drobné a početné víry na prsou koně nevzbuzují u jezdců důvěru ? mívá je kůň, jehož krok je drobivý, jízda na něm není příjemná. Protáhlý vír někdy zdobí slabiny ? čím víc je roztažen, tím lehčí a vydatnější pohyb zádě lze u tohoto koně předpokládat.
Srst koní, podobně jako u jiných zvířat, se skládá z dvojích chlupů ? z podsady a pesíků. Koňská srst se přizpůsobuje podle ročního období. Před příchodem zimy podsadových chlupů přibývá a srst houstne. Jakmile se na jaře oteplí, koně začnou línat (jako ostatní zvířata) a chlupy jim vypadávají. Méně ušlechtilým plemenům mohou dokonce na tvářích narůst tzv. licousy. Obrovití chladnokrevní koně zase vzbuzují dojem, že si vyšlapují ve velkých chlupatých bačkorách (na zadní straně holení jim rostou dlouhé rousy).
Pás ostrých žínitých chlupů tvoří hřívu, kštici a ocas. A v neposlední řadě nepřehlédněte, že koním na pyskách, nozdrách a víčkách ční dlouhé, jemné chlupy. Mají velice důležitou roli, působí jako hmatová tykadla (zvědavá hříbata se jimi dotýkají neznámých předmětů a poprvé se tak seznamují s okolním světem).
Pokračování příště

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář